Žena, která si zaslouží respekt

Soňa Červená je jedinečná žena. Její umělecká dráha čítá sto operních rolí v pěti tisících vystoupeních. Narodila se v roce 1925 do rodiny pražského advokáta. Rodinná tragédie počala již po nacistické okupaci Československa. Osud celé rodiny poznamenala nacistická i komunistická moc. Soňa měla v Československu za sebou stovky představení v muzikálech. Po účinkování v Německu se rozhodla berlínskou zdí projít a odejít do světa. Stejně jako české operní hvězdy Ema Destinnová a Jarmila Novotná. Více o jejím příběhu v rozhovoru prozrazuje již samotná tvůrkyně filmu.

Rozhovor S Olgou Sommerovou

Často se věnujete osudům zajímavých a inspirativních žen, k Soně Červené se dokonce vracíte. Co Vás přimělo zpracovat nakonec její životní příběh do celovečerního dokumentu?

Když bylo Soně osmdesát let, oslovila jsem ji, aby se mnou spolupracovala na filmu Moje 20. století o třech umělkyních, pražských rodačkách, jejichž život a tvorbu ovlivnily dva totalitní režimy, nacismus a komunismus. Ve filmu se chronologicky prolínaly osudy pěvkyně Soni Červené, výtvarnice Adrieny Šimotové a spisovatelky Lenky Reinerové. Nakonec jsem je seznámila při natáčení úvodní scény filmu, kde jsme přes jejich postavy a obličeje promítali archivní záběry z historických zvratů roků 1939, 1945, 1948, 1968 a 1989.

Se Soňou jsme natáčeli v Praze a v jižní Francii na jejím „vejminku“, kde zahanbovala náš unavený štáb svojí vitalitou. Běhala po kamenech u moře, a večer nám říkala, že by mohla skály lámat. Tak jsme jí po straně začali říkat osmdesátiletá holka.

Sonin osud jsem znala, a věděla jsem, že jsem v tomto filmu nemohla obsáhnout její slavnou zahraniční kariéru, ani její dramatický životní příběh, věznění matky v nacistickém koncentračním táboře, smrt matky v komunistickém žaláři na Pankráci, Sonin útěk skrze Berlínskou zeď, ani takové absurdity jako natáčení dokumentů StB o Soně a matce v Archivu bezpečnostních složek, který se nachází v bytě, kde Soňa s matkou kdysi bydlela.

A jednoho dne mi najednou přiletěl nápad – natočím o Soně celovečerní film. Zavolala jsem jí, a ona okamžitě řekla ano.

Jak se Vám se Soňou Červenou spolupracovalo?

Soňa je profesionálka tělem i duší, spolehlivá, dochvilná, zodpovědná, oddaná svému umění. Pracovat s takovým člověkem je úlevné. A navíc, Soňa je inspirativní osobnost, nejenom že přinášela nápady mému filmu, ona po celý svůj život inspirovala své profesní kolegy. Například v San Francisku po jejím naléhání nastudovala tamní Opera Janáčkovu Její pastorkyni v originále, tedy v češtině. V Praze vybídla skladatele Aleše Březinu a režiséra Jiřího Nekvasila ke vzniku opery o Miladě Horákové. A inscenace amerického režiséra Roberta Wilsona 1914 byla také její myšlenkou.

Měla jste pocit, že se během poměrně dlouhého času, který jste se Soňu Červenou v posledních letech strávila, nějak změnila?

Především se změnil náš vztah z profesionálního v přátelský. Soňa je integrovaná osobnost, mezi osmdesáti a devadesáti se už změnit nemůže.

Život v současnosti přináší často jiný typ překážek, komplikací i výzev, než kterým čelila Soňa Červená. V čem si myslíte, že jsou její životní postoje užitečné pro dnešního člověka, který se již většinou nesetkal se zběsilostí nacismu či komunismu 50. let (a mnohdy ani s ubíjející bezkrevnou dobou normalizace)?

náte výrok Santayany, který se často cituje? Národ, který nezná vlastní minulost, si ji bude muset zopakovat. Proto jsem natočila tento film a mnoho dalších s lidmi, kteří byli oběťmi těchto dvou režimů anebo se proti nim vymezili jako odbojáři. Česká země byla jako stvořená k tomu, aby byla pro sousední velmoci ptáčkem k sezobnutí. Proto je pro nás životně nutné, abychom byli součástí Evropské unie a NATO. Sklon k totalitnímu ovládnutí společnosti opět vystrkuje rohy ve středoevropských zemích, a nejenom tam. Film o Soně je výzvou k tomu, abychom si nenechali vzít svobodu, právě tak jako si ji nenechala vzít Soňa Červená po celý svůj život.

Ohodnoťte tento článek!

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Zadejte svůj komentář
Prosím vyplňte Vaše jméno