Přizpůsobení je matkou přežití

Termín mimikry byl poprvé použit v souvislosti se světem hmyzu a popisoval nápadnou podobnost dvou živočišných druhů. V podstatě jde o to, že se v průběhu věků jeden druh (ať už zvíře či rostlina) začal po jiném „opičit“, protože to zvyšovalo jeho šance na přežití. Možná znáte takové ty malinké vosičky, které mají stejně nebezpečně vyhlížející zbarvení jako vosy či sršně, avšak na to, že jsou nebezpečné, si pouze „hrají“. Dalšími „mimy“ zvířecí říše jsou třeba strašilky, které jsou sotva rozeznatelné od listu, nebo chameleon, kterého barevné splývání s prostředím chrání před predátory. Člověk si bez speciálního oblečení s podobným maskováním příliš neporadí, jeho síla však tkví v napodobování okolí sociálního!

Lidské mimikry spočívají v intuitivním napodobování chování komunikačního partnera, může se jednat o podobný postoj, grimasy, doteky obličeje, pohupování nohou, užívání stejných výrazů nebo klidně šťourání v nose. Zajímavé na celé věci je, že si takové chování (samozřejmě pokud není záměrné) člověk neuvědomuje! Mechanismus napodobování je v člověku dokonce tak silně zakořeněn, že již měsíc staré dítě imituje (vyplázne jazyk, usměje se) svého komunikačního partnera. Jaký má takový nevědomý „chameleonský“ mechanismus vlastně smysl? Na to se snaží odpovědět sociální psychologie!

Úspěšnější rande i větší dýška?

Sociálně psychologické výzkumy ukázaly, že máme tendenci osoby, které nás v komunikaci napodobují, hodnotit pozitivněji, jsme tedy ochotnější s nimi navázat vztah, nějak spolupracovat či jim pomoci. V jednom experimentu se dokonce ukázalo, že ženy, které na první schůzce více imitovaly své společníky, jimi byly hodnoceny nejen jako sympatičtější, ale také sexuálně atraktivnější. Podle jiného experimentu servírky, které napodobují zákazníkovo chování (stačí například zopakování zákazníkovy objednávky), dostávají v průměru větší spropitné! Mimikry se v našem chování objevují ještě intenzivněji, pokud nás někdo odmítl nebo se cítíme sociálně vyčleněni, což ohrožuje naši potřebu být přijímán a někam patřit.

Zdá se zřejmé, že mimikry člověku pomáhají k tomu, aby ho ostatní přijímali, a pomáhají mu vyhnout se ničivým následkům sociální exkluzi. S trochou nadsázky by se dalo říct, že společenské vyloučení je člověku predátorem právě tak, jako je chameleonu predátorem had. Vyvstává tu ovšem jedna otázka, jejíž odpověď už tak zřejmá není. Proč vlastně reagujeme lépe na někoho, kdo nás napodobuje? Možných vysvětlení je více, třeba vy sami přijdete na další. Já věřím, že pokud nás někdo imituje, jako by tím mimoděk říkal „jsem jako ty“, což v nás navozuje neurčitý pocit obeznámenosti, důvěry a bezpečí. Navíc to, v čem se poznáváme, máme tendenci hodnotit lépe, než to, co nám není vlastní.

Recept versus autenticita

Některé populární tituly člověku radí, aby imitoval záměrně. Výše zmíněné experimenty poukazují na to, že, zejména v prvotním kontaktu, se takové „taktické“ chování skutečně může vyplatit (i v doslovném, tedy finančním slova smyslu). Je ale dobře mít na paměti také fakt, že kdykoli se chováme podle nějakého návodu, kdykoli se do něčeho stylizujeme, upozaďujeme tím něco ze své opravdovosti. Krom toho si možná umíte představit, že takové záměrné napodobování může působit jaksi křečovitě. Ať už si zvolíte jakkoli, věřte, že mimikry se v naší komunikaci uplatňují, ať už jsme si toho vědomi anebo ne.

Ohodnoťte tento článek!

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Zadejte svůj komentář
Prosím vyplňte Vaše jméno