Proč mi to Bůh dělá?

Už když jsem si v dospívání představovalo, že jednoho dne budu mít děti, vždy to byly roztomilé a hodné holčičky. Nedokázala jsem si představit, že budu mít kluka. Cítila jsem, jak je mi souzeno, abych na svět přivedla další princeznu. Představovala jsem si společné nákupy, čančání, řešení holčičích věcí i to, jak konečně budu mít kamarádku, se kterou budu sdílet veškerá tajemství. A jak to dopadlo?

Narodil se mi kluk! Měla jsem se podívat na manželovu rodinu a hned by mi to bylo jasné. Jsou tam jen kluci a přijde mi, že manžel snad ani není schopný holčičku vyrobit. Dělá jen kluky. I tak jsem věřila a byla naivní. Když nám pak řekli pohlaví miminka, skoro jsem se zhroutila. Pořád jsem doufala, že se třeba spletli. Když mi pak podali v porodnici kluka, začala jsem brečet. Trošku štěstím, že je vše za mnou, hodně však kvůli rozrušení z celé události. Nikdy jsem se necítila tak vyčerpaná a pokořená životem.

Nesnáším ho od chvíle, kdy se narodil

Zcela upřímně jsem nikdy nebyla schopná si k miminku vybudovat vztah. Samozřejmě se o něj starám, ale beru to jako povinnost. Ne jako radost, se kterou bych se starala o holčičku. Nebaví mě nakupovat oblečení, nebaví mě vymýšlet aktivity. Dnes jsou synovi již 4 roky a jeho chování mi přijde otravné. Je to takový ten typický hloupý kluk, který jen všechno olizuje, nejraději kope do míče a do věcí kolem sebe. Je uřvaný a manžel ho v hulákání ještě podporuje. Nikdy jsem se manželovi nesvěřila a myslím si, že by to ani nepochopil. Jemu bylo úplně jedno, co se nám narodí. Hlavně, když to bude zdravé.

Bojuju v sobě s tím, že moje rodina má k dokonalosti daleko. Nepřipadám si, že bych s dítětem našla smysl života, po kterém jsem tak moc toužila. Spíše jsem našla temné stránky mé osobnosti a dokonce jsem se přistihla, jak přemýšlím o rozvodu s cílem najít si někoho, kdo mi dokáže udělat krásnou holčičku. Načetla jsem si všechny rady do budoucna, jak na početí holčičky. Dokonce jsem již nyní začala držet dietu, která by měla pomáhat v tom, abych jednou holčičku porodila.

Šokující příběhy maminek? Sledujte nás na Facebooku!

Lze to změnit?

Marně nyní přemýšlím nad tím, jestli jsem jediná matka, která zažívá něco podobného. Našla jsem v diskuzích různé příběhy žen, které neměly dítě v lásce. Především kvůli tomu, že žárlily na tatínka a to, jaký vztah má tatínek s dítětem. U mě je to však něco úplně jiného a zdroj je skutečně ukryt v tom, že jsem chtěla holčičku a mám místo toho kluka. Vůbec nevím, jestli se to časem změní. Ani mě nanapadá, že by existovala nějaká aktivita, kterou bych si s klukem mohla užívat. Mám oprávněné obavy z toho, že s ním nikdy nebudu mít nic společného.

A vůbec největší strach mám z toho, jak by se mi i na druhý pokus narodil kluk. Manžel už možnost mít druhé dítě zmínil, ale vůbec nevím, jak se zachovat. Jak jsem psala, skutečně jsem přemýšlela o tom, že si najdu někoho jiného. Možná by to šlo udělat i tak, že mě někdo jiný oplodní a s manželem zůstanu. Je to prostě složité.

Nesnáším vlastní dítě! Vždy jsem chtěla holčičku
Ohodnoťte tento článek!
1.57 (31.38%) 58 hlas/ů

2 KOMENTÁŘE

  1. Čtyři roky je dlouhá doba na to, že jste se doposud nikomu nesvěřila a byla na tuto frustraci sama.. Na Vašem místě bych si promluvila s odborníkem a následně i s manželem. Třeba zjistite, že je to taky prima, mít vedle sebe dalšího “ochranare”, který Vam pomuze s taškou, donese květinu apod. Ale určitě to začít řešit, abyste jednou neskončila sama bez manžela i bez dětí, ty totiž poznají upřímnou lásku, a tedy i důvod, proč se k mámě vracet..

  2. To je snad jen výmysl, který nemůže být skutečnost. A pokud ano souhlasím s Janou najdete si odbornou pomoc, samotné vám to půjde těžko a může ro dopadnout špatně. Jak už je zmíněno dítě vycítí upřímnou lásku. Rozumím vám, ale tohle se dá resit. Prvním krokem jste začala a to je hlavni ted už jen pokračujte..Přeji hodně sil.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Zadejte svůj komentář
Prosím vyplňte Vaše jméno